Nessy | Mozek a já

 Dnes jsem se opět setkala s lidskou naivitou tvářá v tvář. Naprostou náhodou se moje kamarádka dozvěděla, že je na ní vypsaná exekuce. Její reakce mě naprosto dostala. Prohlásila, že o ničem není, ona nic nedluží, a stejně nemá čas to zjišťovt. A podle ní hotovo. Chtěli jsme jí přesvědčit, že to není legrace. Že může přijít o nějaké věci. Na to řekla, že nikomu nic nedá. Jen jsem zírala, a sama sebe se ptala jestli to opravdu myslí vážně nebo to jen na nás hraje, že je v poho. Myslela to vážně. Prostě to odmítla řešit. Ona o ničem neví, a hotovo. Začala jsem se zamýšlet nad tím, jak bych se asi zachovala já. A hlavně jeslti mi také něco podobného nehrozí. V dnešní době je to bohužel hned. Někde zapomenete zaplatit pokutu nebo poplatek.... a už se vezete. A co s tím? Prostě se jenom chovat zodpovědně. Je to takové klišé, ale je to pravda. Společnost nám dává práva a povinnosti. Někdy je sice oboje trochu na hlavu padlé, ale některé věci jsou jasné. Když si vezmu půjčku, tak jí musím splatit. Že jsou úroky moc velké? Nikdo nás přece nenutil abychom půjčku za tak špatných podmínek podepsali. Za jízdu MHD se platí. Když jedeme autem také zaplatíme za benzín. Bezmyšlenkovité si zjednodušení života se prostě dost často nevyplatí. Je potřeba myslet hlavou, na to jí přece máme. A nejlépe to s námi mylíme jen a jen my.

 Co je to valstně přátelství? A na co potřebujeme přátelé? Nevím. Nevím k čemu člověk potřebuje oboje. Je mi hrozně, potřebovala bych si s někým promluvit, možná si postěžovat, nebo se vybreče..... Ale není kde a u koho. Nikde nikdo. Probírám telefon, adresář..... a nic. Není komu zavolat, ani za kým zajít. Obklopena lodmi jsem nakonec úplně sama. Bylo to tak vždycky, takže by mě to nemělo překvapit, ale teď bych asi někoho opravdu potřebovala. Ale není komu. K čemu jsou přátelé a jak je najít? Nebo kde je hledat? Proč někdo přátelé má a jiný ne. Nebo je to tak, že někteří se jen zdají přáteli, ale když je potřebujete tak jim by jste nikdy nezavolali? K čemu přátelé, k čemu přátelství? Nakonec jsem zase sama...............

 Jak hluboko se dá spadnout? Kam až se člověk musí dostat, aby se opět zvedl a šel dál? Co vše musí člověk prožít a překonat, aby se zase zvedl a pokračoval v životě nebo začal dělat změny? A proč jsou lidé, kteří změnu naudělají nikdy a jen a jen se trápí? Viní ze svého neúspěchu každého okolo sebe, a nikdy si nepřiznají, že musí začít u sebe? 

Někdy člověk padá hluboko a dlouho......, ale nikdy ne tak rychle, aby se nemohl zastavit a vzpamatovat se. I já jsem nedávno padala a padala. Nejprve rychle, ale když už jsem konečně pochopila co se okolo mě děje, že se propadám do propasti.......uvědomila jsem si, že to nechci. Tma okolo mě byla stále hustší a tíživější. Když jsem si to začala uvědomavat, pád se zpomalil. A já najednou měla čas si přebrat v hlavě jestli chci padat nebo ne. A když ne tak co s tím. Proč padám a kdo za to může? Probuzení v tom, že za to vastně můžu jen a jen já sama, nebylo moc příjemné, ale poučné. A co pak? Chci s tím něco udělat? Jasně, že ano kdo by chtěl žít ve tmě. A náhle tu byla světýlka. Světýlka v podobě mých přátel, kteří tu byli stále se mnou a celou dobu jen čekali, až je požádám o pomoc. Možná si někdo řekne proč čekali? Proč mi prostě nepomohli, co jsou to za přátele? Ti praví, ti správní. Čekali protože věděli, že až budu na jejich pomoc připravená tak si o ní řeknu a oni mi pomohou, ve správný čas a ve správnou chvíli. A vše bude správně pochopeno, a hlavně dobře to dopadne. Jinak by se mohlo stát, že jejich pomoc bude k ničemu a nepochopena. Oni čekali, a já si nakonec o pomoc řekla. Dnes už vím, že ty světýlka v temnotě byli po celou dobu a jen a jen, an mě bylo jak hluboko chci, nebo musím spadnout, abych dostala poučení do života. Jsem ráda za své přátele.....

 Bylo zde zmíněno slovo zvědavost. Zvědavost sama o sobě je zajímavá. Je zvláštní co vše může člověka zajímat a kde všude se může jeho zvědavost projevit. A je zvědavost, ale také zvědavost. Nebo možná lépe, zvědavost a zvídavost. Člověk je od přírody zvídavý a zvědavý. Zvídavot a zájem o dění okolo sebe je vlastně motorem života. Pro někoho je to zvědavost a také zájem o dění okolo sebe. Je lagrační pozorovat co si kdo zvolí. Někomu se přirozená zvídavost mění ve zvědavost s věkem. Míním zde onu zvědavost a věci po, kterých nikomu vlastně nic není. A ta je dnes velice rozšířená. Kdyby tomu tak nebylo nemohlo by se tolik dařit všem bulvárům. A že jich u nás je!! Většina lidí si raději přečte bulvár, než článek o životním prostředí nebo o tom jak zvládat stres.... Ale proč tomu tak je? Poslední dobou mám pocit, že si lidé velice málo věří. Přestávají věřit samy v sebe, a ve svá dovednosti.  Vím o čem mluvím sama s tím občas bojuji. A proč tomu tak je? Možná za to opět trochu může naše zvědavost a trochu pohodlnost, a možná i uspěchanost dnešní doby. Když si totiž opět přečtu článek o tom jak nějaká celebrita, tři měsíce po porodu je ještě štíhlejší než před otěhotněním, nebo jak jiná i v skoro padesáti letech téměř nestárne a vypadá lépe než ve třceti...... Skoro každý začne hodnotit svoje snažení a výsledky tohoto snažení. Je mi jasné, že se nemůžu provnávat podmínky za kterých se jim to vše daří, ale o tom tyto články většinou nejsou. Nepíše se tam kolik plastických operací má ona hvězda za sebou, nebo kolik hodin denně stráví v posilovně. Možná by běžný člověk nakonec zíral a ani by s hvězdou neměnil, kdyby věděl co jí to vše stálo peněz i času. Možná by se potom zvědavost o soukromí hvězdiček změnila v obdiv k tomu, že to zvládají, a možná i na zvídavost jak by to mohl běžný človek zvládat také. Jak na to, aby i on byl ve svých očích úspěšný a byl se sebou spokojený. 

 Takže po několika týdnech váháni do toho jdu. I já jsem podlehla, budu si psát vlastní blog. Sice vlastně ani nevím proč, ale jdu do toho! Bude to určitě zábava. Budu psá co mi můj mozek radí a také s čím mě nustále otravuje. A že někdy otravuje dokonale! Stále se něčím zaměstnává a je mu jedno, že já bych raději chtěla alespoň na chvíli klid. Maká a maká. Já vím, že o toho ho mám. jenže