Spravedlnost......

Poslední události v mém životě, mě stále více nutí k zamyšlení. Zamyšlení spravedlností. A to jak tom soudní tak tou vyšší.... Pomalu v ní přestávám věřit přesto, že vím že bych v ní věřit měla. .... jenže v ní věřit přestávám...nebo možná to co se děje je nějaká zkouška...nebo já nevím....Některé veči šly dobře a byly snadné a byly v pořádku tak jak se udály....život se začal konečně posouvat správným směrem.....až teď se zastavil...stojí na místě a je čím dál těžší....kolik mi toho ještě osud naloží? Kolik toho ještě unesu? Vím, že hodně a vím, že mi nenaloží nic víc než zvládnu, ale já přestávám mít sílu to zvládat. Co když mě to zlomí? Kdy už život řekne, už jsem ti toho naložil dost teď užti budu starosti odebírat ať si mě můžeš konečně začít užívat? Co když se to nestane? Nebo kdy už se to stane? Kdy už budu most volně dýchyt a žít?

Podařilo se mi odhodit obrovské závaží mého života a ono se mě drží a stále mě táhne dolů. A co je horší, když se vysmeknu já začne stahovat ty na kom mi v životě záleží....takže nakonec praští dolů se mnou....a já zase začnu trénovat a posilovat tělo i duši a mysl i smysly.....a ve chvíli kdy mám pocit, že už všechno zvládám další rána... silnější a tvrdší něž ta předtím.

Osude...živote....žádám tě přestaň se mnou mlátit a přestaň mě mlátit. Odeber ode  mne to závaží ať mě přestane zatěžovat a jde si svojí cestou, ať se ovalí pryč....ať přestanese odvalí hodně daleko i od všeho a všech na čem a na kom mi záleží......

Osude....živote žádám tě přetaň mě ničit a pomoz mi žít a užívat si krás okolo sebe .... přírody, krásného počasí, šumění deště, foukání větru, nebe plné hvězd, mlhy jako u Rákosníčka, barev podzimu, zimního obpočinku, jarního zelenání přírody, návštěv a setkání s přáteli a rodinou, spokojené hopkání mých králíku po obýváku, práce která mě umožní kvalitní život a i centování které miluji, poznávání nového, najít znovu štěstí a lásku a spokojnost a oporu v životě......

Osude...živote já už odmítám být skoro jako gladiátor....jsem žena a chci jí opět být.....gladiátor ať je již někdo jiný!!!!

Trénovat, trénovat, trénovat....

Před nějakou dobou jsem začala intenzivně a pravidelně cvičit. Nejprve to bylo jen na zlepšení nálady, potom proto, že jsem chtěla vylepšit postavu, potom, abych se sebou byla více spokojená....abych byla stále lepší a spokojenější.... Až jsem najednou přišla na to, že už by bylo všechno super, ale já stále makám a makám a makám.... Ale proč? Prostě proto, aby mě nepřeválcovaly nároky a hloupost lidí okolo. Některé situace jsem prostě jen těžko vydýchávala. A dát si do těla byla jediná možnost jak určitým lidem neublížit

Nejsem určitě sama komu se toto stává. A najednou jsem si uvědomila, že jsem těm lidem za jejich hloupost vděčná. Vždyť kdyby nebylo jich neposunula bych nikam svou trpělivost vysvětlovat jednu věc už po padesáté.....trpělivost čekat, že někdo, třeba již dnes se stane ten zázrak, a přijde na domluvenou schůzku včas.....že se mi podaří aby se plnily domluvené termíny.....Já jsem začala pilně trénovat svoje tělo a okolí začalo trénovat mojeho ducha. Tak jak jsem se učila a učím stále zvyšovat svojí sílu a možnosti těla a jeho svalů......tak se i učím zdokonalovat svého ducha.

Nevím který trénink je pro mě obtížnější. Jestli ten kdy mi trenér pomůže utahat moje tělo nebo ten kdy mi hloupost někoho utahá hlavu.

A tak trénuji a trénuji a trénuji.....vlastně skoro celý den

 Jak se od něčeho odpoutat? Jak na něco nebo někoho zapomenout a přestat na to vše myslet???? Jak na to? A pomůže to? Ale jistě pomůže.... jenže jak to zvládnout? Je to podobně jednoduché jako vysílání přání, aby se splnily. Takže se to vlastně skoro nedaří a stále a stále se není možné odpoutat..... Jestli jte to už někdo zkoušel tak dobře víte o čem to je. Něco chcete a moc si to přejete. Myslíte na to dnem i nocí a stále si o tom v duchu básníte a představujete si..... třeba jak se v tom novém autě projedete.... projdete se v těch úžasných lodičkách...... nebo jak vám bude s tím super klukem..... Ale ono se nic neděje, vy sníte a sníte a sníte. Nakonec začnete propadat panice, že se to nikdy nesplní, že si to prostě nezasloužíte. A přitom je to tak jednoduché!!! Odpoutat se a přestat na to myslet. Přostě to přání pustit. A nechtat ho odplout, aby se mohlo splnit. Je to naprosto jednoduché.....

Tak proč mi to sakra vůbec nejde!!!! Proč se nemůžu odpoutat a pustit moje přání? Držím se ho stále jako klíště a ne a ne ho pustit. Ale proč? Možná mám strach, že když vše pustím nesplní se to. Prostě se nic nestane..... prostě bude vše tak jak dřív a mě nezbude něž zase jen snít. Takže se budu znovu a znovu snažit. Opět se pokusím svoje přání pustit, aby se mohla splnit......

Takže je pouštím a odpoutávám se od nich...... a už chci aby se alespoň něco splnilo, nebo si fakt budu myslet, že jsem k ničemu a nic hezkého si nezasloužím!

 Je to již hodně dlouhá doba co jsem tu něco napsala..... v mém životě se toho hodně změnilo. Třeba jsem zjistila, že můžu mít vlastní názor na věci, a také, že na něj mám právo. A vlastně mi ho nikdo nemá co brát. Zvláštní pocit...... Najednou vím, že když si něco myslím, nemám se za to stydět. Můžu mít i špatný názor.... ale je jen a jen na mě jestli ho změním. 

Uklízím si v životě i ve své hlavě. A je to velice příjemné. Vyhazuju rozbité věci, i ty už nepotřebné..... vyhazuju špatné názory, představy a myšlenky. Hlavně ty převzaté od někoho jiného. Takové nad kterými, když se zamyslím, zjistím že se mi vlastně nelíbí a nejsou mi vlastní. Některé si trochu poopravím, a některé si ráda nechám..... Vřele tento úklid doporučuji. Je pravda, že v jeho důsledku dělám teď v životě hodně veliké změny..... a ne všechny se v okolí setkávají s pochopením. Zjistil jsem, že chci být sama sebou a začala jsem na tom pracovat. A tak uklízím a uklízím..... a dělám dostatek místa pro nové myšlenky, pocity, emoce, zážitky, zkušenosti, lidi, věci...... 

Třídím a vyhazuji.......popelnice skoro nestačí..................

 Dnes jsem se opět setkala s lidskou naivitou tvářá v tvář. Naprostou náhodou se moje kamarádka dozvěděla, že je na ní vypsaná exekuce. Její reakce mě naprosto dostala. Prohlásila, že o ničem není, ona nic nedluží, a stejně nemá čas to zjišťovt. A podle ní hotovo. Chtěli jsme jí přesvědčit, že to není legrace. Že může přijít o nějaké věci. Na to řekla, že nikomu nic nedá. Jen jsem zírala, a sama sebe se ptala jestli to opravdu myslí vážně nebo to jen na nás hraje, že je v poho. Myslela to vážně. Prostě to odmítla řešit. Ona o ničem neví, a hotovo. Začala jsem se zamýšlet nad tím, jak bych se asi zachovala já. A hlavně jeslti mi také něco podobného nehrozí. V dnešní době je to bohužel hned. Někde zapomenete zaplatit pokutu nebo poplatek.... a už se vezete. A co s tím? Prostě se jenom chovat zodpovědně. Je to takové klišé, ale je to pravda. Společnost nám dává práva a povinnosti. Někdy je sice oboje trochu na hlavu padlé, ale některé věci jsou jasné. Když si vezmu půjčku, tak jí musím splatit. Že jsou úroky moc velké? Nikdo nás přece nenutil abychom půjčku za tak špatných podmínek podepsali. Za jízdu MHD se platí. Když jedeme autem také zaplatíme za benzín. Bezmyšlenkovité si zjednodušení života se prostě dost často nevyplatí. Je potřeba myslet hlavou, na to jí přece máme. A nejlépe to s námi mylíme jen a jen my.

 Kde vlastně bydlí štěstí. a jak ho najít? Kde ho hledat a jak dlouho ho mám hledat? Poznám jestli je to zbytečné a raději se mám přestat namáhat???? A ještě spousta dalších otázek se mi již nějakou dobu honí hlavou. A mám i já právo na štěstí? Převracela jsem to v hlavě ze všech stran, již nějakou dobu. Až mě to konečně došlo. Štěští je v každém z nás. Bydlí v nás a jen a jen čeká na to až u něho zaklepeme na dveře a otevřeme je. Takže co dělat? Jak to štěstí v sobě najít? Jednoduše! Přestat se litovat, zvednout zadek a něco dělat. Nemyslet si, že štěstí přijde samo. Je potřeba mu jít vstříc. Něco zkusit, chtít se něco dozvědět, chtít něco dokázat. I třeba jen a jen pro svoje vlastní potěšení. Prostě klidně jen mít sam ze sebe radost. Ocenit se. Vždyť každý z nás má svojí cenu a je dobrý člověk. Jen najít tu hodnotu.

Takže já jdu zaklepat na dveře vlastního štěstí..... 

 Co je to valstně přátelství? A na co potřebujeme přátelé? Nevím. Nevím k čemu člověk potřebuje oboje. Je mi hrozně, potřebovala bych si s někým promluvit, možná si postěžovat, nebo se vybreče..... Ale není kde a u koho. Nikde nikdo. Probírám telefon, adresář..... a nic. Není komu zavolat, ani za kým zajít. Obklopena lodmi jsem nakonec úplně sama. Bylo to tak vždycky, takže by mě to nemělo překvapit, ale teď bych asi někoho opravdu potřebovala. Ale není komu. K čemu jsou přátelé a jak je najít? Nebo kde je hledat? Proč někdo přátelé má a jiný ne. Nebo je to tak, že někteří se jen zdají přáteli, ale když je potřebujete tak jim by jste nikdy nezavolali? K čemu přátelé, k čemu přátelství? Nakonec jsem zase sama...............

 Jako většinu lidí, i mě občas bolí záda. Hledala jsem způsoby jak nad bolestí vyzrát. Chodila jsem cvičit, na masáže, snažila jsem se vše dělat správně..... A nic! Záda stejně bolela, a hlavně hlava od krční páteře. Někdy víc a někdy míň. Ale nic nepomáhalo.  Našla jsem si i osobního trenéra, aby mi pomohl. Musím sice přiznat, že cvičení pod vedením osobního trenéra je skvělé. Vidím i cítím změny na těle, a to je moc fajn. Ale záda zlobil dál. Stěžovala jsem si stále, a mého trenéra to jednou zdravě naštvalo. Začal se zajímat o to jak by mi mohl pomoc. Přastali jsem pracovat na skvělém těle. A pracujeme raději na skvělé pohodě. Nemusím vypadat jako modelka, raději budu nadále žít bez bolesti zad. Stále hledám tu nejlepší metodu, která mi pomůže. A už jsem si myslela, že jsem ji našla. Hned jsem vše nadšeně líčila trnérovi, a čekala jak bude rád. Ale on ne. Chvíle přemýšlel, a pak mi řekla v čem je ten " zázrak ". Aby záda přestala bolet, je potřeba cvičit každý den alespoň patnáct minut. A to je ono. Když totiž bude člověk cvičit pravidelně časem se to projeví. A to rozhodně jen v dobrém. Nejdříve jsem z jeho slov byla překvapená, ale musím uznat, že má pravdu. 

Takže poučení pro mě a doufám, že i pro někoho dalšího? Stejně jako si za bolesti zad vlastně můžeme sami, tak i od této bolesti si sami můžeme pomoci. A jak? Prostě na sobě pracovat. Snažit se, a hlavně si nemyslet, že je zázračná metoda, která nám pomůže. Nic nejde samo a bez naší snahy. Takže já budu i nadále chodit pravidelně cvičit a budu se cítít lépe, a to nejen proto, že pro sebe něco dělám....

 Jak hluboko se dá spadnout? Kam až se člověk musí dostat, aby se opět zvedl a šel dál? Co vše musí člověk prožít a překonat, aby se zase zvedl a pokračoval v životě nebo začal dělat změny? A proč jsou lidé, kteří změnu naudělají nikdy a jen a jen se trápí? Viní ze svého neúspěchu každého okolo sebe, a nikdy si nepřiznají, že musí začít u sebe? 

Někdy člověk padá hluboko a dlouho......, ale nikdy ne tak rychle, aby se nemohl zastavit a vzpamatovat se. I já jsem nedávno padala a padala. Nejprve rychle, ale když už jsem konečně pochopila co se okolo mě děje, že se propadám do propasti.......uvědomila jsem si, že to nechci. Tma okolo mě byla stále hustší a tíživější. Když jsem si to začala uvědomavat, pád se zpomalil. A já najednou měla čas si přebrat v hlavě jestli chci padat nebo ne. A když ne tak co s tím. Proč padám a kdo za to může? Probuzení v tom, že za to vastně můžu jen a jen já sama, nebylo moc příjemné, ale poučné. A co pak? Chci s tím něco udělat? Jasně, že ano kdo by chtěl žít ve tmě. A náhle tu byla světýlka. Světýlka v podobě mých přátel, kteří tu byli stále se mnou a celou dobu jen čekali, až je požádám o pomoc. Možná si někdo řekne proč čekali? Proč mi prostě nepomohli, co jsou to za přátele? Ti praví, ti správní. Čekali protože věděli, že až budu na jejich pomoc připravená tak si o ní řeknu a oni mi pomohou, ve správný čas a ve správnou chvíli. A vše bude správně pochopeno, a hlavně dobře to dopadne. Jinak by se mohlo stát, že jejich pomoc bude k ničemu a nepochopena. Oni čekali, a já si nakonec o pomoc řekla. Dnes už vím, že ty světýlka v temnotě byli po celou dobu a jen a jen, an mě bylo jak hluboko chci, nebo musím spadnout, abych dostala poučení do života. Jsem ráda za své přátele.....

 Již několikrát jsem přemýšlela nad tím, jako má slovo sílu. Jak je možné slovem ubížit. Třeba i někomu změnit život. A to jak v dobrém tak ve zlém. Slovo vypadá jako neškodná věc, ale s jeho mocí se již každý určitě setkal. Je škoda, že takový dar jako řeč, se často zneužívá. A to jak k tomu aby se jí ubližovalo, tak i k hrubostem a nadávkám. Člověk dokáže slovem někdy ublížit více než dýkou. Taková pomluva to je někdy mocná zbraň. Ale často se setkáváme i s tím, že slovo se dá použít, a bohužel dost úspěšně, i k manipulaci. A ne pouze k manipulaci jedince, ale i skupin lidí. Ti jsou potom ochotni se vzdávat majetku, svobody, ale i života. Jak je to vlastně možné, že má slovo a řeč takovou obrovskou moc? A proč člověk jako jediný živočich tento dar tak často a rád slovo zneužívá? Proč ho nepoučíváme jen k dobrému? Jen k chválení, vyznání lásky, vyprávění si o krásách světa a přírody? Proč slovem nepopisovat jen to krásné? Určitě se nám i lépe žilo kdybychom kolem slyšeli více krásných věcí. Kdyby naše řeč líčila barevnost a krásu světa, namísto šedi a nudě.