Je to již hodně dlouhá doba co jsem tu něco napsala..... v mém životě se toho hodně změnilo. Třeba jsem zjistila, že můžu mít vlastní názor na věci, a také, že na něj mám právo. A vlastně mi ho nikdo nemá co brát. Zvláštní pocit...... Najednou vím, že když si něco myslím, nemám se za to stydět. Můžu mít i špatný názor.... ale je jen a jen na mě jestli ho změním. 

Uklízím si v životě i ve své hlavě. A je to velice příjemné. Vyhazuju rozbité věci, i ty už nepotřebné..... vyhazuju špatné názory, představy a myšlenky. Hlavně ty převzaté od někoho jiného. Takové nad kterými, když se zamyslím, zjistím že se mi vlastně nelíbí a nejsou mi vlastní. Některé si trochu poopravím, a některé si ráda nechám..... Vřele tento úklid doporučuji. Je pravda, že v jeho důsledku dělám teď v životě hodně veliké změny..... a ne všechny se v okolí setkávají s pochopením. Zjistil jsem, že chci být sama sebou a začala jsem na tom pracovat. A tak uklízím a uklízím..... a dělám dostatek místa pro nové myšlenky, pocity, emoce, zážitky, zkušenosti, lidi, věci...... 

Třídím a vyhazuji.......popelnice skoro nestačí..................

 Dnes jsem se opět setkala s lidskou naivitou tvářá v tvář. Naprostou náhodou se moje kamarádka dozvěděla, že je na ní vypsaná exekuce. Její reakce mě naprosto dostala. Prohlásila, že o ničem není, ona nic nedluží, a stejně nemá čas to zjišťovt. A podle ní hotovo. Chtěli jsme jí přesvědčit, že to není legrace. Že může přijít o nějaké věci. Na to řekla, že nikomu nic nedá. Jen jsem zírala, a sama sebe se ptala jestli to opravdu myslí vážně nebo to jen na nás hraje, že je v poho. Myslela to vážně. Prostě to odmítla řešit. Ona o ničem neví, a hotovo. Začala jsem se zamýšlet nad tím, jak bych se asi zachovala já. A hlavně jeslti mi také něco podobného nehrozí. V dnešní době je to bohužel hned. Někde zapomenete zaplatit pokutu nebo poplatek.... a už se vezete. A co s tím? Prostě se jenom chovat zodpovědně. Je to takové klišé, ale je to pravda. Společnost nám dává práva a povinnosti. Někdy je sice oboje trochu na hlavu padlé, ale některé věci jsou jasné. Když si vezmu půjčku, tak jí musím splatit. Že jsou úroky moc velké? Nikdo nás přece nenutil abychom půjčku za tak špatných podmínek podepsali. Za jízdu MHD se platí. Když jedeme autem také zaplatíme za benzín. Bezmyšlenkovité si zjednodušení života se prostě dost často nevyplatí. Je potřeba myslet hlavou, na to jí přece máme. A nejlépe to s námi mylíme jen a jen my.

 Kde vlastně bydlí štěstí. a jak ho najít? Kde ho hledat a jak dlouho ho mám hledat? Poznám jestli je to zbytečné a raději se mám přestat namáhat???? A ještě spousta dalších otázek se mi již nějakou dobu honí hlavou. A mám i já právo na štěstí? Převracela jsem to v hlavě ze všech stran, již nějakou dobu. Až mě to konečně došlo. Štěští je v každém z nás. Bydlí v nás a jen a jen čeká na to až u něho zaklepeme na dveře a otevřeme je. Takže co dělat? Jak to štěstí v sobě najít? Jednoduše! Přestat se litovat, zvednout zadek a něco dělat. Nemyslet si, že štěstí přijde samo. Je potřeba mu jít vstříc. Něco zkusit, chtít se něco dozvědět, chtít něco dokázat. I třeba jen a jen pro svoje vlastní potěšení. Prostě klidně jen mít sam ze sebe radost. Ocenit se. Vždyť každý z nás má svojí cenu a je dobrý člověk. Jen najít tu hodnotu.

Takže já jdu zaklepat na dveře vlastního štěstí..... 

 Co je to valstně přátelství? A na co potřebujeme přátelé? Nevím. Nevím k čemu člověk potřebuje oboje. Je mi hrozně, potřebovala bych si s někým promluvit, možná si postěžovat, nebo se vybreče..... Ale není kde a u koho. Nikde nikdo. Probírám telefon, adresář..... a nic. Není komu zavolat, ani za kým zajít. Obklopena lodmi jsem nakonec úplně sama. Bylo to tak vždycky, takže by mě to nemělo překvapit, ale teď bych asi někoho opravdu potřebovala. Ale není komu. K čemu jsou přátelé a jak je najít? Nebo kde je hledat? Proč někdo přátelé má a jiný ne. Nebo je to tak, že někteří se jen zdají přáteli, ale když je potřebujete tak jim by jste nikdy nezavolali? K čemu přátelé, k čemu přátelství? Nakonec jsem zase sama...............

 Jako většinu lidí, i mě občas bolí záda. Hledala jsem způsoby jak nad bolestí vyzrát. Chodila jsem cvičit, na masáže, snažila jsem se vše dělat správně..... A nic! Záda stejně bolela, a hlavně hlava od krční páteře. Někdy víc a někdy míň. Ale nic nepomáhalo.  Našla jsem si i osobního trenéra, aby mi pomohl. Musím sice přiznat, že cvičení pod vedením osobního trenéra je skvělé. Vidím i cítím změny na těle, a to je moc fajn. Ale záda zlobil dál. Stěžovala jsem si stále, a mého trenéra to jednou zdravě naštvalo. Začal se zajímat o to jak by mi mohl pomoc. Přastali jsem pracovat na skvělém těle. A pracujeme raději na skvělé pohodě. Nemusím vypadat jako modelka, raději budu nadále žít bez bolesti zad. Stále hledám tu nejlepší metodu, která mi pomůže. A už jsem si myslela, že jsem ji našla. Hned jsem vše nadšeně líčila trnérovi, a čekala jak bude rád. Ale on ne. Chvíle přemýšlel, a pak mi řekla v čem je ten " zázrak ". Aby záda přestala bolet, je potřeba cvičit každý den alespoň patnáct minut. A to je ono. Když totiž bude člověk cvičit pravidelně časem se to projeví. A to rozhodně jen v dobrém. Nejdříve jsem z jeho slov byla překvapená, ale musím uznat, že má pravdu. 

Takže poučení pro mě a doufám, že i pro někoho dalšího? Stejně jako si za bolesti zad vlastně můžeme sami, tak i od této bolesti si sami můžeme pomoci. A jak? Prostě na sobě pracovat. Snažit se, a hlavně si nemyslet, že je zázračná metoda, která nám pomůže. Nic nejde samo a bez naší snahy. Takže já budu i nadále chodit pravidelně cvičit a budu se cítít lépe, a to nejen proto, že pro sebe něco dělám....

 Jak hluboko se dá spadnout? Kam až se člověk musí dostat, aby se opět zvedl a šel dál? Co vše musí člověk prožít a překonat, aby se zase zvedl a pokračoval v životě nebo začal dělat změny? A proč jsou lidé, kteří změnu naudělají nikdy a jen a jen se trápí? Viní ze svého neúspěchu každého okolo sebe, a nikdy si nepřiznají, že musí začít u sebe? 

Někdy člověk padá hluboko a dlouho......, ale nikdy ne tak rychle, aby se nemohl zastavit a vzpamatovat se. I já jsem nedávno padala a padala. Nejprve rychle, ale když už jsem konečně pochopila co se okolo mě děje, že se propadám do propasti.......uvědomila jsem si, že to nechci. Tma okolo mě byla stále hustší a tíživější. Když jsem si to začala uvědomavat, pád se zpomalil. A já najednou měla čas si přebrat v hlavě jestli chci padat nebo ne. A když ne tak co s tím. Proč padám a kdo za to může? Probuzení v tom, že za to vastně můžu jen a jen já sama, nebylo moc příjemné, ale poučné. A co pak? Chci s tím něco udělat? Jasně, že ano kdo by chtěl žít ve tmě. A náhle tu byla světýlka. Světýlka v podobě mých přátel, kteří tu byli stále se mnou a celou dobu jen čekali, až je požádám o pomoc. Možná si někdo řekne proč čekali? Proč mi prostě nepomohli, co jsou to za přátele? Ti praví, ti správní. Čekali protože věděli, že až budu na jejich pomoc připravená tak si o ní řeknu a oni mi pomohou, ve správný čas a ve správnou chvíli. A vše bude správně pochopeno, a hlavně dobře to dopadne. Jinak by se mohlo stát, že jejich pomoc bude k ničemu a nepochopena. Oni čekali, a já si nakonec o pomoc řekla. Dnes už vím, že ty světýlka v temnotě byli po celou dobu a jen a jen, an mě bylo jak hluboko chci, nebo musím spadnout, abych dostala poučení do života. Jsem ráda za své přátele.....

 Již několikrát jsem přemýšlela nad tím, jako má slovo sílu. Jak je možné slovem ubížit. Třeba i někomu změnit život. A to jak v dobrém tak ve zlém. Slovo vypadá jako neškodná věc, ale s jeho mocí se již každý určitě setkal. Je škoda, že takový dar jako řeč, se často zneužívá. A to jak k tomu aby se jí ubližovalo, tak i k hrubostem a nadávkám. Člověk dokáže slovem někdy ublížit více než dýkou. Taková pomluva to je někdy mocná zbraň. Ale často se setkáváme i s tím, že slovo se dá použít, a bohužel dost úspěšně, i k manipulaci. A ne pouze k manipulaci jedince, ale i skupin lidí. Ti jsou potom ochotni se vzdávat majetku, svobody, ale i života. Jak je to vlastně možné, že má slovo a řeč takovou obrovskou moc? A proč člověk jako jediný živočich tento dar tak často a rád slovo zneužívá? Proč ho nepoučíváme jen k dobrému? Jen k chválení, vyznání lásky, vyprávění si o krásách světa a přírody? Proč slovem nepopisovat jen to krásné? Určitě se nám i lépe žilo kdybychom kolem slyšeli více krásných věcí. Kdyby naše řeč líčila barevnost a krásu světa, namísto šedi a nudě. 

 Bylo zde zmíněno slovo zvědavost. Zvědavost sama o sobě je zajímavá. Je zvláštní co vše může člověka zajímat a kde všude se může jeho zvědavost projevit. A je zvědavost, ale také zvědavost. Nebo možná lépe, zvědavost a zvídavost. Člověk je od přírody zvídavý a zvědavý. Zvídavot a zájem o dění okolo sebe je vlastně motorem života. Pro někoho je to zvědavost a také zájem o dění okolo sebe. Je lagrační pozorovat co si kdo zvolí. Někomu se přirozená zvídavost mění ve zvědavost s věkem. Míním zde onu zvědavost a věci po, kterých nikomu vlastně nic není. A ta je dnes velice rozšířená. Kdyby tomu tak nebylo nemohlo by se tolik dařit všem bulvárům. A že jich u nás je!! Většina lidí si raději přečte bulvár, než článek o životním prostředí nebo o tom jak zvládat stres.... Ale proč tomu tak je? Poslední dobou mám pocit, že si lidé velice málo věří. Přestávají věřit samy v sebe, a ve svá dovednosti.  Vím o čem mluvím sama s tím občas bojuji. A proč tomu tak je? Možná za to opět trochu může naše zvědavost a trochu pohodlnost, a možná i uspěchanost dnešní doby. Když si totiž opět přečtu článek o tom jak nějaká celebrita, tři měsíce po porodu je ještě štíhlejší než před otěhotněním, nebo jak jiná i v skoro padesáti letech téměř nestárne a vypadá lépe než ve třceti...... Skoro každý začne hodnotit svoje snažení a výsledky tohoto snažení. Je mi jasné, že se nemůžu provnávat podmínky za kterých se jim to vše daří, ale o tom tyto články většinou nejsou. Nepíše se tam kolik plastických operací má ona hvězda za sebou, nebo kolik hodin denně stráví v posilovně. Možná by běžný člověk nakonec zíral a ani by s hvězdou neměnil, kdyby věděl co jí to vše stálo peněz i času. Možná by se potom zvědavost o soukromí hvězdiček změnila v obdiv k tomu, že to zvládají, a možná i na zvídavost jak by to mohl běžný človek zvládat také. Jak na to, aby i on byl ve svých očích úspěšný a byl se sebou spokojený. 

Těší mě, že si někdo přečetl co jsem napsala. Jsem ráda za komentáře. V jednom se píše, že kdyby mě někdo zlobil dostane na budku.... Oh, to jsem ani nečekala. Díky. Jenže musím s díky odmítnout. Ten kdo mě nejvíce zlobí je v tuto chvíli můj mozek. A jelikož je můj tak pisatel uzná, jemu na budku dávat nebudeme. Jelikož na vlastní budku nechci. Takhle kdyby někdo věděl kde má mozek vypínač??? To by byla jiná! Zjistila jsem, že nejenom o hni se dá říci, že je dobrý sluha, ale zlý pán! Já bych to řekla i o mozku. Potřebujeme ho, bez něho se žít nedá. Řídí celé naše tělo a vše v něm. Ale..... komu z nás někdy pěkně nezamotal život??? Třeba když nám radil se podívat do partnerova telefonu, když jsme měli pochybnosti o jeho upřímnosti k nám? Nebo kouknout se někomu přez rameno a přečíst si co vlastně nebylo určeno pro nás? No a co pak s tím. Přiznat se, že jsem čmuchli kde jsme neměli? To i zdánlivě oprávněný vztek je ten tam. A pak přijde otázka, poč jsme tu blbost vlastně udělali? No proč, proč, mozek nám to poradil. A pak se jako správný radílek tváří jako by nic. A ještě nám klidně řekne, že jsme přece nemuseli poslouchat!!! No neposlechněte vlastní mozek?! Když ne jeho tak koho??

 Takže po několika týdnech váháni do toho jdu. I já jsem podlehla, budu si psát vlastní blog. Sice vlastně ani nevím proč, ale jdu do toho! Bude to určitě zábava. Budu psá co mi můj mozek radí a také s čím mě nustále otravuje. A že někdy otravuje dokonale! Stále se něčím zaměstnává a je mu jedno, že já bych raději chtěla alespoň na chvíli klid. Maká a maká. Já vím, že o toho ho mám. jenže