Bylo zde zmíněno slovo zvědavost. Zvědavost sama o sobě je zajímavá. Je zvláštní co vše může člověka zajímat a kde všude se může jeho zvědavost projevit. A je zvědavost, ale také zvědavost. Nebo možná lépe, zvědavost a zvídavost. Člověk je od přírody zvídavý a zvědavý. Zvídavot a zájem o dění okolo sebe je vlastně motorem života. Pro někoho je to zvědavost a také zájem o dění okolo sebe. Je lagrační pozorovat co si kdo zvolí. Někomu se přirozená zvídavost mění ve zvědavost s věkem. Míním zde onu zvědavost a věci po, kterých nikomu vlastně nic není. A ta je dnes velice rozšířená. Kdyby tomu tak nebylo nemohlo by se tolik dařit všem bulvárům. A že jich u nás je!! Většina lidí si raději přečte bulvár, než článek o životním prostředí nebo o tom jak zvládat stres.... Ale proč tomu tak je? Poslední dobou mám pocit, že si lidé velice málo věří. Přestávají věřit samy v sebe, a ve svá dovednosti.  Vím o čem mluvím sama s tím občas bojuji. A proč tomu tak je? Možná za to opět trochu může naše zvědavost a trochu pohodlnost, a možná i uspěchanost dnešní doby. Když si totiž opět přečtu článek o tom jak nějaká celebrita, tři měsíce po porodu je ještě štíhlejší než před otěhotněním, nebo jak jiná i v skoro padesáti letech téměř nestárne a vypadá lépe než ve třceti...... Skoro každý začne hodnotit svoje snažení a výsledky tohoto snažení. Je mi jasné, že se nemůžu provnávat podmínky za kterých se jim to vše daří, ale o tom tyto články většinou nejsou. Nepíše se tam kolik plastických operací má ona hvězda za sebou, nebo kolik hodin denně stráví v posilovně. Možná by běžný člověk nakonec zíral a ani by s hvězdou neměnil, kdyby věděl co jí to vše stálo peněz i času. Možná by se potom zvědavost o soukromí hvězdiček změnila v obdiv k tomu, že to zvládají, a možná i na zvídavost jak by to mohl běžný človek zvládat také. Jak na to, aby i on byl ve svých očích úspěšný a byl se sebou spokojený. 

Těší mě, že si někdo přečetl co jsem napsala. Jsem ráda za komentáře. V jednom se píše, že kdyby mě někdo zlobil dostane na budku.... Oh, to jsem ani nečekala. Díky. Jenže musím s díky odmítnout. Ten kdo mě nejvíce zlobí je v tuto chvíli můj mozek. A jelikož je můj tak pisatel uzná, jemu na budku dávat nebudeme. Jelikož na vlastní budku nechci. Takhle kdyby někdo věděl kde má mozek vypínač??? To by byla jiná! Zjistila jsem, že nejenom o hni se dá říci, že je dobrý sluha, ale zlý pán! Já bych to řekla i o mozku. Potřebujeme ho, bez něho se žít nedá. Řídí celé naše tělo a vše v něm. Ale..... komu z nás někdy pěkně nezamotal život??? Třeba když nám radil se podívat do partnerova telefonu, když jsme měli pochybnosti o jeho upřímnosti k nám? Nebo kouknout se někomu přez rameno a přečíst si co vlastně nebylo určeno pro nás? No a co pak s tím. Přiznat se, že jsem čmuchli kde jsme neměli? To i zdánlivě oprávněný vztek je ten tam. A pak přijde otázka, poč jsme tu blbost vlastně udělali? No proč, proč, mozek nám to poradil. A pak se jako správný radílek tváří jako by nic. A ještě nám klidně řekne, že jsme přece nemuseli poslouchat!!! No neposlechněte vlastní mozek?! Když ne jeho tak koho??

 Takže po několika týdnech váháni do toho jdu. I já jsem podlehla, budu si psát vlastní blog. Sice vlastně ani nevím proč, ale jdu do toho! Bude to určitě zábava. Budu psá co mi můj mozek radí a také s čím mě nustále otravuje. A že někdy otravuje dokonale! Stále se něčím zaměstnává a je mu jedno, že já bych raději chtěla alespoň na chvíli klid. Maká a maká. Já vím, že o toho ho mám. jenže